Sluneční záření, jež představuje základní zdroj energie pro veškeré procesy probíhající v atmosféře a na zemském povrchu, lze rozdělit na dvě části, a to na sluneční záření přímé a rozptýlené (difúzní). Přímé sluneční záření přichází do oka pozorovatele ze Slunce a vzhledem k velké vzdálenosti Země od Slunce tvoří svazek prakticky rovnoběžných paprsků. Rozptýlené sluneční záření vzniká následkem rozptylu přímých slunečních paprsků na molekulách plynných složek vzduchu, na vodních kapičkách, ledových krystalcích a na nejrůznějších aerosolových částicích vyskytujících se v zemském ovzduší. Rozptýlené viditelné sluneční záření pozorujeme jako světlo oblohy, a kdyby jej nebylo, jevila by se nebeská klenba i během dne černá s ostře zářícím slunečním diskem a s hvězdami.

Sluneční záření je elektromagnetické vlnění o spektru vlnových délek, které před vstupem do zemské atmosféry připomíná spektrum absolutně černého tělesa o povrchové teplotě cca 6000 K. Sluneční spektrum se obvykle dělí na tři hlavní části a podle toho rozlišujeme:

Barva Rozsah vlnových
délek (nm)
Střed
(nm)
Fialová 390-430 400
Modrá 430-485 450
Modrozelená 485-505 495
Zelená 505-550 525
Žlutozelená 550-575 555
Žlutá 575-585 580
Oranžová 585-620 600
Červená 620-760 650
Tab. 1.2.1 Přehled vlnových délek viditeného záření [29].

1. ultrafialové sluneční záření s vlnovými délkami menšími než 390 nm, které před vstupem do zemské atmosféry tvoří asi 7 % energie celkového elektromagnetického slunečního záření a jež je ze značné části absorbováno atmosférickým ozónem ve stratosféře,

2. viditelné sluneční záření s vlnovými délkami od 390 nm do 760 nm (podle [29]) vytvářející spektrum barev od fialové po červenou (asi 48 % energie celkového elektromagnetického slunečního záření před vstupem do atmosféry),

3. infračervené sluneční záření, které má vlnové délky větší než 760 nm a před vstupem do atmosféry tvoří přibližně 45 % z toku energie slunečního záření.

Vlnová délka 475 nm odpovídající maximu "spektrální" funkce slunečního záření (viz graf.2.1.3.1) se nalézá ve viditelné oblasti a zastoupení vlnových délek větších než 5000 nm je ve slunečním spektru z energetického hlediska naprosto zanedbatelné.

Základní veličinou při popisu přímého slunečního záření je jeho intenzita I, kterou definujeme jako množství zářivé energie, jež za jednotku času dopadá na jednotkovou plochu orientovanou kolmo ke slunečním paprskům.

Zpracováno na základě literatury [1], [29].

Zpět